„Ženy za volantem obytňáků jsou stále jenom výjimka.” exkluzivní rozhovor s Alenou Zárybnickou

KOLIK JE VLASTNĚ V ČESKU ŽEN, KTERÉ MAJÍ ODVAHU ŘÍDIT OBYTŇÁK A VYRAZIT NA ROAD SHOW?

To je otázka, na kterou bych se měla spíš ptát já vás. V tomto oboru máte daleko větší zkušenosti než já. Je pravda, že když jedu kamkoliv, dívám se do kabin okolo jedoucích obytných vozů. A kdybych řekla, že za volantem obytňáku sedí jedna žena z deseti, tak bych asi přeháněla. Spíš jedna z padesáti, možná ze sta. Škoda! Není třeba žádné velké odvahy, stačí překonat počáteční ostych. A uvidíte, že to není žádný problém.

 

TAKTO TRÁVIT VOLNÝ ČAS JSTE SI OBLÍBILA? PRAVDĚPODOBNĚ JE TO VŽDY VELKÁ UDÁLOST.

Vždycky se na to absolutně těším. Tvrdím, že pokud máme dny ve svém pracovním čase naplánované po hodinách, minutách a často třeba i po vteřinách, jako to už pomalu 30 let mám já, je nejlepší variantou odpočinku, dělat všechno úplně jinak. To znamená neplánovat a řídit se tím, co člověk zrovna prožívá, jak se zrovna cítí. Být tam, kde chceme, ne kde musíme. A k tomu je obytné auto ideální.

„Neplánovat a řídit se tím, co člověk zrovna prožívá, jak se právě cítí. K tomu je obytné auto ideální!“

 

JE V TOM POCIT SVOBODY A NEZÁVAZNOSTI, MÍT MOŽNOST MĚNIT CÍL PO CESTĚ?

To je zásadní věc. Svoboda a nevázanost. Ale zároveň musíme mít i trochu odpovědnosti. I cestování obytným autem má svá pravidla, která je nutné dodržovat. Pro mě jsou ale absolutně přirozená a neberu je jako zátěž.  

 

JEDETE NA JEDEN ZÁTAH NEBO PLÁNUJETE PŘESTÁVKY V ZAJÍMAVÝCH LOKALITÁCH?

Skoro vůbec neplánuji. Když odjíždíme, a je jedno, jestli jedu s partnerem nebo s kamarádkami, jen si dopředu řekneme, jaké máme varianty, kam bychom se ještě chtěli podívat. Všechno se pak odvíjí od aktuální předpovědi počasí. Mám velkou výhodu v tom, že v týmu mých kamarádek je ještě další meteoroložka. Tím pádem odpovědnost za počasí není jen na mně – stejným poměrem sklízíme slávu i vinu.

A schválně říkám tým – jsme už tak sehraná posádka, že si nemusíme nic říkat předem. Všechno běží! V pátek odpoledne si auto vyzvednu, nastěhuji si do něj své věci a pak posbírám zbytek posádky. Těsně před odjezdem kuchyňsko-servisní část týmu dokupuje, co je třeba, meteorologicko-řidičská kontroluje předpověď počasí a definitivně, tedy pro příštích 24 hodin, stanovuje směr a cíl. Podle aktuální předpovědi počasí. 

„Při cestování obytkou se řídíme aktuální předpovědí počasí.“

Jezdíme pořád ve stejném termínu, kolem 28. září, na delší cestu. V některých letech s počasím problém absolutně nemáme – celá Evropa je pod vlivem tlakové výše a my můžeme vyrazit kamkoli. Jsou ale roky, jako třeba vloni, kdy jsme se musely za pěkným počasím přemísťovat vlastně každý den – tak dynamické bylo! A podle toho jsme musely dynamické být i my… ? Večer jsme někam dojely, najedly se, přespaly a vyrazily – na kolo nebo třeba na ferratu. A jakmile jsme se vrátily k autu, už jsme hledaly další místo, kam pojedeme, abychom se ještě před dalším noclehem dostaly na místo, kde budeme trávit další den. Je pravda, že tenhle způsob nomádství je fyzicky hodně náročný. Každý rok si říkáme, že musíme zvolnit, že bychom třeba i dva dny vydržely na jednom místě. Jestli se nám to někdy povede, to bude záviset jen na počasí.

A ty zastávky, abych nezapomněla, na co jste se ptal. Jak to vyjde, hledáme většinou až cestou, co bychom chtěly vidět.

 

PAMATUJETE SI, KDY A KAM JSTE VYRAZILA OBYTNÝM VOZEM POPRVÉ?

Těžká otázka… ? No, ne přímo obytným autem. Od roku 1985 jsem dalších asi 20 let létala na větroních. A tam se karavany, a vlastně později i obytná auta, staly běžnou součástí trávení času na letištích – při soustředěních i na závodech. Aerokluby v Česku neměly tolik ubytovacích kapacit nebo si lidé hledali větší soukromí a pohodlí. Když jsme vyráželi právě na soustředění nebo na závody, bylo standardní, že jedno auto táhlo letadlo a druhé bylo buď obytné nebo osobní, které si vezlo přívěs. První jsem potkávala ve svých patnácti letech. Byly na úrovni, která odpovídala tehdejší době. Pamatuji si takové ty rozkládací přívěsy se 70. let – takové to nic za autem, z čehož pak vyrostlo něco, v čem se dalo pohodlně přespat. Na letištích jsem se tedy s přívěsy potkala poprvé. A dnes vidím, že tenhle systém funguje pořád – jen se modernizuje vybavení.

Opravdové uvědomění si toho, že právě takhle chci trávit volný čas, to přišlo někdy kolem roku 2010. Na jednu stranu být izolovaná od okolního světa a chvilku si odpočinout od komunikace s lidmi a na druhou si dopřát pohodlí. A další důležitá věc je, že můžu reagovat na to, co se mi líbí, kde chci zůstat, kudy chci jen projet. Hlavně, že nemusím dělat nic podle předem stanoveného plánu. To je nejlepší benefit!

A první cesta, kterou jsem si teď vybavila – to byla dámská jízda! Jely jsme do Švýcarska. Švýcarsko je pro nás obecně dražší zemí a my jsme si říkaly, že poznat ho aspoň kousek při cestě obytkou, je únosné. Byly jsme kolem Ofenpassu – v překrásném údolí Val Mora. Pak jsme projely okolí Ortleru – nejvyšší hory Rakousko-Uherska. Tam to miluji!

Upřímně, překvapilo mě, jak snadné to celé bylo. Já a další dvě kolegyně jsme bez jakýchkoli zkušeností pochopily, co je třeba a neměly vůbec žádnou starost. Nic se nám nezkomplikovalo, neměly jsme žádný technický problém, to musím zaťukat. Všechno bylo tak intuitivní, že jsme to zvládly bez potíží. Jasně, že můžou před cestou přijít nějaké obavy, jestli to třeba i po technické stránce všechno dokážeme, jestli budeme umět všechno, co je třeba. Zbytečně! Když to zvládly tři holky středního věku, musí to být snadné!

„Při cestování obytným autem je všechno intuitivní! Není třeba se bát!“

„Dokážu si představit důchod tak, že budu mít obytné auto a malý byt. Většinu času strávím na cestách!“

 

KDE NEJDÁLE JSTE BYLA?

Mám ráda Alpy! Třeba v období Covidu jsme byly zase s tou naší holčičí partou na francouzské straně Alp a na Azurovém pobřeží. Opatření tam tehdy nebyla tak přísná, takže jsme strávily část jednoho podzimu na místech, kde jinak není k hnutí. Liduprázdné Saint-Tropez a Cannes? Kdo to zažil? A pak okolí Barre des Écrins či Alpe d´Huez! Překrásné!

Na jihu jsem byla nejdál na Balkáně, na sever jsme nikdy na podzim vlastně nemířila, protože jsou tam kratší dny a obvykle i horší počasí. Na jaře by byla ale Skandinávie skvělá!

Kdyby mi někdo řekl, ať odjedu na půl roku, vůbec neváhám. Škoda, že si to nemůžu dovolit. Za to o tom, jak ideálně trávit důchod, mám jasno. Dovedu si představit, že budu mít obytné auto a malý byt. Hory miluji, ve Špindlu jsem doma – tam zůstanu. Ale proč netrávit většinu času na cestách obytkou?

Snad se mi jednou podaří nastavit si svoji práci tak, abych nebyla závislá na přítomnosti v kanceláři a ve studiu. Ráda bych jednou tvořila a psala na dálku. Už jsem si to jednou mohla nakrátko dovolit a bylo to skvělé. Když jsem dopisovala poslední knihu o cestování na kole po Alpách. Poslední kapitolu a korektury jsme zvládla jsem díky tomu, že jsem si na pár dní vzala auto a vyrazila ven. Jo, nebýt toho, těžko by se mi podařilo tenhle druhý díl knihy Alpami na kole o cestování obytným autem dokončit. Dodalo mi to energii!

 

JEZDÍTE VŽDY DO KEMPU NEBO NA DIVOKO?

Většinou na divoko, výjimečně do kempu. Mít obytné auto a zůstat s ním v kempu třeba 14 dní na jednom místě? To by mi nevyhovovalo. A ačkoli býváme na divoko, vždycky se snažíme, abychom neomezovali nikoho kolem. Nerozkládáme markýzu, nesedíme na židličkách… Stačí za sebou zavřít dveře, zatáhnout rolety. Tím nikoho nerušíme.

„Díky moderním mobilním aplikacím máme přehled o tom, kde můžeme zaparkovat za nulu nebo za nějaký rozumný poplatek tak, abychom nikomu nepřekáželi.“

Jasně, nikdo by nechtěl, aby se někde hromadila auta a kempovalo kdekoli. Ale díky moderním mobilním aplikacím můžeme snadno zjistit, kde zaparkovat tak, že nikomu nebudeme překážet. Za nulu nebo za nějaký rozumný poplatek.

Je fakt, že se pravidla kvůli přibývajícímu počtu obytných aut zpřísňují, to všichni registrujeme. Ale s rozumem to pořád jde. Podařilo se mi najít pár míst třeba v Rakousku, kde je možné absolutně bez problémů stát. Nikdo se na nikoho nezlobí, všichni se usmívají. V takové atmosféře ani snad nikoho nenapadne, že by se choval nějak neslušně – k přírodě ani ke druhým. Je to vzájemné, jako všechno. ?

 

ŘÍDÍTE OBYTŇÁK POUZE VY? KDY JSTE VLASTNĚ POPRVÉ ŘÍDILA?

Když mi bylo 18, udělala jsem si řidičák C. To proto, že na tahání větroňů z polí jsme na letišti tehdy měli jen jedno jediné auto s koulí – Avii. A vozili jsme transportéry s rozloženým letadlem právě za tou Avií. A protože jsem chtěla být v tom jinak čistě mužském kolektivu aspoň trochu rovnoprávná, využila jsem možnosti a udělala jsem si Céčko.

Autoškolu jsem absolvovala ve Vršovicích. Pamatuji si, že jsem jezdila „vejtřaskou“. Velké dobrodružství to bylo. Vejtřaska neměla nastavitelné vůbec nic. Volant obrovský, žádný posilovač, za zády žíněnky – sedadlo nešlo posunout dopředu. Dodnes vidím ty vyděšené oči tramvajáka, když jsem najížděla na tramvajový pás! Céčko mám opravdu dlouhou dobu. Ale nemyslím si, že bych ho dneska využívala pro větší auta – nad 3,5 tuny. To téhle váhy už se dneska vejde absolutní komfort – tedy pro mě. Možná má někdo jiné představy, ale mně „malá auta“ stačí bohatě.

Avie a vejtřaska – to je dobrá škola, ale samozřejmě, že když si člověk sedne do obytky poprvé, má respekt. Musí udržovat pozornost, poslouchat auto, učí se intuitivně ho kontrolovat a jak to říct – učí se být s ním v souladu. Hodně záleží na tom, s kým jedete. A s respektem říkám, že parta holek, se kterou jezdím já, už přesně ví, jak poradit. Protože ono poradit správně je mnohdy mnohem složitější než například dobře zacouvat. Třeba ve tmě je signalizace mnohem těžší než kroutit volantem. Sama to vidím, když mám ukazovat já, chodím si všechno mnohem víckrát kontrolovat, než když parkuji sama.

„Poradit, jak zaparkovat obytku, je mnohdy složitější než tam správně zajet. Když mám ukazovat já, chodím si všechno mnohem víckrát kontrolovat, než když parkuji sama.“

 

TAKŽE VLASTNĚ ŽÁDNÁ OBAVA, ŘÍDIT TAKOVÝ KOLOS?

Obava ne, respekt ano. Když se člověk bojí, nejedná rozumně. Ťukám to, měla jsem naštěstí kliku. A jestli jsem byla někdy na hraně nějakého průšvihu, tak to někdo tam nahoře zařídil, že ten průšvih nebyl. To je stejné, jako to bývalo při létání. A jako je to nakonec obecně v životě. Respekt je důležitý, strach svazuje ruce. Nechceme a nemůžeme přece dělat něco, co v nás vzbuzuje strach, to by nedávalo smysl. Přitom každý má obavu z něčeho jiného, to je přirozené. Někdo se nechce potápět, jiný se bojí lézt po horách, někdo si nedovede představit, že by živě vysílal, jiný zase nemá rád jeskyně… Při řízení auta to platí stejně – zodpovědnost, respekt a přirozenost – jedině tak to může v pohodě fungovat.

 

A CO NĚJAKÝ KARAMBOL?

Octávkou jsem, je to už pár let, zrušila zadek auta, které odbočovalo vpravo a asi i blikalo. A s obytkou? Vzpomínám si, jak jsem kdysi na posledních deseti kilometrech cvrnkla zrcátkem o dopravní značení na zúžené silnici. Ale naštěstí se to bez problému nacvaklo zpátky. Poslední kilometry bývají nejrizikovější… A jak o tom přemýšlím, vzpomínám si na jednu pro mě úplně nepochopitelnou věc. Zaparkovala jsem před lety na parkovišti před institucí, ve které pracuji. Když jsem se k autu po službě vrátila, stálo přede mnou auto tak, že se opíralo o můj přední nárazník. Vůbec nechápu, jak tam mohl někdo najet, tak těsně, a nevšimnout si, že naboural do stojícího auta. Snad jedině, že by měl 15 minut před živým vysíláním a neřešil vůbec nic – odložil auto a běžel… Už si ani nevzpomínám, jak to dopadlo. Inu, stane se… Jinak jsem měla naštěstí v tomhle ohledu kliku. A ťukám to! Na porcelán i na dřevo! ?

„Když se člověk něčeho bojí, nejedná rozumně, je strachem paralyzovaný. Mít respekt, to ano, ale strach zbytečně svazuje ruce a odvádí pozornost.“

 

TAKŽE KDYŽ ŘEKNU VODA NEBO HORY, TAK HORY?

Ano :-)

 

A DOMA NEBO V ZAHRANIČÍ?

Raději ven! Mám opravdu ráda Alpy. A hned za hranicemi mám pocit většího rozletu a soukromí. Jsem založením monarchista, ráda bych měla své Rakousko. I s tím tehdejším Uherskem bych to vydržela. ?

 

BERETE SI S SEBOU KOLA?

Určitě! Nejen jako sportovní náčiní. Jsou skvělým dopravním prostředkem! Dojet si po ránu pro čerstvé rohlíky, to je k nezaplacení. Bez kola se od jara do podzimu neobejdu.

„Konkrétní konfiguraci auta bych vybírala podle toho, jak bych ho chtěla používat – kdy a kam bych s ním chtěla jezdit.“

 

CO ZIMNÍ SEZÓNA? OBYTŇÁKEM NA LYŽE?

Ideální! Spousta mých přátel to tak dělá! Jezdí nejen na sjezdovky, ale třeba i za prašanem. Už je to hodně let zpátky, kdy za mnou přišel Robin Kaleta, skvělý freeridový jezdec, s projektem „Jedeme za prašanem!“ Nakonec to skončilo tak, že si pořídil obytku a jezdí se svými klienty na ta správná místa podle předpovědi počasí. Na poslední chvíli vybere místo, kde napadl sníh a další dny by tam mělo být hezky. Funguje to!

A auto na lyže? Měla by v něm být zvlášť koupelna a toaleta. Po lyžování či skialpu pověsit mokré věci nebo třeba pásy do koupelny, aby mohly vykapat. A přitom je třeba mít volnou toaletu. Konkrétní konfiguraci bych vybírala podle toho, jak bych auto chtěla používat, kam bych s ním chtěla jezdit.

Mám to štěstí, že jsem mohla vyzkoušet spoustu variant, a tak přesně vím, jak má moje vlastní potenciální auto vypadat. Ideálně samozřejmě, kdybych si ho mohla navrhnout sama. Mám spoustu otázek, na které neumím odpovědět. Třeba proč se u polointegrovaných nedá otevřít celá zadní část auta podobně jako u vestaveb? Možná by to bylo drahé, možná by tamtudy foukalo.

 

U TOHO LŮŽKA VZADU MYSLÍTE?

Ano! Je to pak úžasné, když si můžete dokořán otevřít. Zažila jsem při cestě malou dodávkou jeden z nejúžasnějších okamžiků. Byly jsme jen s kamarádkou maličkým autem. Zastavily jsme k večeru na parkovišti pod Stelviem. Západ slunce byl úchvatný. A ten východ – přímo za Ortlerem. Tu nejkrásnější scenérii jsme měla na dosah – dívaly jsme se na to nebeské divadlo přímo z postele.

 

KAM PLÁNUJETE NEJBLIŽŠÍ CESTY, DÁTE NÁM TIP?

Základem je pro mě vždycky synoptická mapa. A modelové výpočty, které naznačí, jak by se počasí v dalších dnech mělo vyvíjet. Teprve pak následuje rozhodování kam, na jak dlouho a co bychom tam chtěli vidět. Zkrátka, když máte pevně stanovený termín, musíte podle počasí vybírat místo. Máte-li pevně stanovené místo, je lepší si podle počasí vybrat termín. My musíme dopředu hodně plánovat, takže nezbývá než jet tam, kde má být aspoň chvíli hezky.

„Jeďte tam, kam si myslíte, že to nejde. Záhy zjistíte, že je to skvělé. Protože čím otevřenější budete ve své fantazii, tím větší radost vám pak realizace nejdivočejších snů udělá.“

A kdybych vám měla dát konkrétní tip, asi bych doporučila, abyste vyrazili tam, kam si myslíte, že to nejde. Záhy zjistíte, že to možné je. A čím otevřenější budete ve své fantazii kam se vydat, tím větší radost vám pak cesta a to, že jste to zvládli, udělá. Mít měsíc času, vyrazila bych třeba do Norska. Kdo touží poznávat města, jde to i obytkou. Třeba vloni mě překvapily Benátky. Parkovaly jsme přímo na okraji města za mostem. Pro obytná auta je tam velký plac s elektřinou, vodou – se vším, co potřebujete. A z auta se díváte přímo na Benátky, pěšky je to do města kousek.

Žádná omezení nevidím a vlastně ani nevím, kam bych nechtěla.

 

A CO POBALTÍ? NEJSOU TAM ŠPATNÉ SILNICE?

Musí tam být krásně. Třeba na Pobaltí dojde. Nebráním se fakt ničemu. Ale je pravda, že když jedeme s kamarádkami, volíme raději země, které jsou obecně považovány za bezpečnější. A taky vstřícnější k ženám. Hledáme kultury, které jsou nám blízké. I proto, abychom třeba nevědomě neporušily nějaká pravidla. Až budeme mít jednou na cestování, a hlavně na přípravu cest, víc času, jsem si jistá, že se pustíme mnohem dál. A to nejen na kilometry.

 

POSLEDNÍ OTÁZKA, PROČ ZROVNA HYKRO?

No, protože jsou to přátelé. Na první pohled! To je jako s láskou. :-) Někoho potkáte a okamžitě víte, že jste stejně naladění. Tak to je! A pak je tu ještě jedna taková drobná meteorologická souvislost. Ale tu s dovolením nechám pro sebe.